Maruška se chystá ke svému prvnímu přijímání. Chodí poctivě na hodiny náboženství, zpívá ve schóle, učí se Desatero a Svátosti. Přesto se zdá, že tomu chybí nějaký spojovací článek. Něco, co by jasně ukázalo, jak se ona velká chvíle přibližuje.
A tak Karel navrhnul, že bychom mohli zasít obilí, ze kterého by Maruška měla svou první hostii. Nápad to byl zajímavý, hlavně zpočátku vypadal velmi nenáročně, a tak jsme se pustili do realizace.
Jednou v úterý se obilí zaselo do velkého květináče, který jsme postavili na okno, čas od času zalili (občas mělo období sucha, stejně jako v přírodě ). A jednoho rána jsme pak mohli obdivovat hustý porost v květináči.
Za nějaký čas bylo zřejmé, že v květináči není dost místa na všechny ty rostlinky. Obilí se vytahovalo do výšky, mačkalo se na sebe a chtělo ven.
Slitovali jsme se nad ním a vyčlenili jsme mu prostor mezi mrkví a hráškem. Chvilku to vypadalo, že takovou změnu nepřežije, ale na naše domluvy si dalo říct a vzpamatovalo se. Začaly se objevovat klásky.
Pak nastal čas, kdy mrkev byla dost baculatá, aby mohla ven ze země. (Kde byl v té době už konec hrášku…). Mrkev jsme vydolovaly ven a náš aktivní tatínek zryl celý záhon. Opravdu celý – včetně obilí… Pozapomněl, že ten trs v rohu není plevel, ale Maruščino obilí…
Naštěstí, k našemu velkému úžasu, se obilí nedalo odradit a po znovuvsazení do země se narovnalo a rychle dohánělo ztracený čas.
A potom, jednoho hezkého letního podvečera, jsme měli žně Z obilí jsme vymnuli zrnka, zbavili je všech slupek a měli jsme připravenou téměř celou misku. Teď už se jen
čekalo na přesnější termín Maruščina velkého dne.
Ten den se rychle přiblížil a my – generace zemědělstvím netknutá – jsme řešili, kterak proměnit obilí v mouku.
Karel po poradě s domácí poradkyní etnografkou navrhl dva kameny, my jsme na to šli moderně a byli si jistí, že dnešní mixér to jistě zvládne. Nemusíte dlouho hádat, nezvládl. A tak jsme se pokorně vrátili ne sice až ke kamenům našich pravěkých předků, ale k obyčejnému hmoždíři.
S mírně nekřesťanským slovníkem (týkající se především Karla) v něm tatínek vyrobil něco, čemu se při hodně dobré vůli dalo říkat celozrnná mouka. Po smíchání s vodou jsme hmotu nechali upéct v troubě, dosušit na krbovkách a posléze z ní udělat menší kousky velikosti běžných hostií. Představa, že by to snad mohlo být kolečko, vzala rychle za své, když těsto v troubě popraskalo…
Ale!!! Měli jsme hostii. S velkou slávou jsme ji jeli ukázat ke Spalům a poté odvezli do Jablonného. Hostie se dostala až na místo určení.
A druhý den už byl opravdu ten VELKÝ DEN.
Eva V.
Fotogalerie:
